Romantika: A andělé pláčou

Romantická gay povídka "A andělé pláčou"

Ten dopis jsem vůbec nechtěl začít psát. Nakonec, kdo dneska ještě píše dopisy? Ale copak tohle můžu dát do whatsappu? A ještě hůř, copak mu tohle můžu říct do očí? To prostě nejde.

Mám slzy v očích, jen co mi v hlavě odstartuje roj slov, která mu chci napsat. Můj milovaný Amir. Listy na stromech podél Rhôny zrovna začínají měnit barvu. Lyon není nikdy krásnější, a právě proto to tak bolí. Už žádný další společný podzim.

Ruka se mi chvěje a dlaň mám zpocenou. Přede mnou stránka vytržená ze sešitu, co mám na hodiny historie umění. Na hrudi cítím tíhu, chce se mi ten papír rozervat na stovky kousků, ale vím, že by to nic nevyřešilo. Nemůžu odejít bez rozloučení. 

Můj milovaný Amire,

fakt nevím, jak ti to napsat. Beru znova propisku, snad už dneska podvacáté. Jak se mám rozloučit s člověkem, kterého mám tak silně zapsaného do duše? Jak se rozloučit, aniž by se konala rozlučka? 

Přestávám psát a podívám se na bílou zeď svého malého, neútulného studentského pokoje. Na zdi visí fotografie nás dvou. Jsme vysmátí před Fourvierskou bazilikou. Potřeboval jsem tehdy pár fotek do své roční práce. Není to tak dávno, ale mě to přijde jako věčnost. Mám pocit, že ho znám staletí. Amira v jeho modré košili, která mu tak sluší. 

Vzpomínám si, jak jsme se poprvé setkali v Café des Augustins. Sedl si vedle mě bez pozvání a ukazoval mi na mobilu nějaký virál – tancující holky, tak trochu zoufalky. Zasmál jsem se víc jeho smíchu než videu samotnému. Bylo to trochu trapné, najednou jsem nevěděl, co si s ním mám povídat. Chtěl jsem jít pryč. Místo toho jsem si objednal druhé kafe.

Pamatuješ si, jak jsme bloumali po Lyonu, jako by patřil jenom nám? Jak jsme se schovávali v uličkách, aby nás nikdo neviděl? Jak ses na mě koukal s těma tvýma očima, až jsem si myslel, že před tebou nemám jediné tajemství. Všechny ty letmé dotyky a kradmá políbení.

Naše velké společné tajemství, které mělo být navždy tajemstvím. Byl jsem připravený se pro tebe obětovat, zůstat s tebou navždy v tvém skrytém světě zakázané lásky. Ale tajně jsem doufal, že to lze nějak překonat. Že časem budeme moct vyjít na světlo. 

Pamatuješ si první noc v mém pokoji? Jak jsem ti sundal košili a obdivoval jsem tvoje fantastické tetování? Jak jsme leželi ve tmě a naše těla chtěla dělat cokoliv jiného, než jen vedle sebe ležet? Jak jsi šeptal do mého ucha věci, kterým jsem nerozuměl, ale ten jazyk, přízvuk a tón zněly jako nebeský zpěv andělů. 

Přes slzy nevidím, papír je celý mokrý. To není rozlučka, to je tryzna. Chci ho roztrhat a zahodit, ale něco mi v tom brání. Zvedám se a jdu k oknu. Lyon se rozprostírá přede mnou v červeném světle západu – město, kde se sbíhají tři řeky a láska vytékající z mého srdce by je byla schopná všechny nasytit. 

Vzpomenu si na noc, kdy jsme si to tetování nechali udělat. Levné studio v suterénu, týpek vypadal, že to drží poprvé v ruce, ale Amira to nechávalo v klidu. Nechat si vytetovat název naší písničky v arabském písmu bylo ujeté. Ale tolik to pro mě znamenalo. Byl to náš song a naše společné tetování. Jenom naše. Bylo to jako zásnuby. Utajený obřad. 

To jsem ještě netušil, že ten skutečný už nějakou dobu chystá jeho rodina. A že se mnou se v něm nepočítá. Že moje místo u oltáře je připravené pro někoho jiného. Není to její vina, nezlobím se na ní. Vlastně na koho se zlobit? Koho vinit?  

Nejsi pro mě nic, co by mělo zmizet a přesto se tak stane. Nejsi to, co bych měl zapomenout, ale snad bych byl šťastnější, kdyby se tak stalo. Jsi tetování, které se nedá smýt žádným sprcháčem. Jsi navždy zapsaný v mém srdci tak jasně a já to uvidím pokaždé, když si v koupelně sundám tričko. A až odejdeš – a já vím, že musíš – tak zůstaneš.

Housle hrají a andělé pláčou. Slyším je, když vidím, že si už dva dny nepřečetl mou zprávu, snad ze strachu, že ho při tom někdo přistihne a celý život se mi hroutí. Slyším jejich tichý nářek a moje zoufalá duše mlčky trpí, když vidí, že ztrácím víru ve smysl mého života bez Amira. 

Chtěl jsem ti říct všechno osobně. Chtěl jsem si sednout na břeh Saône a vynadat ti, za to, jak jsi se mi při našem poprvé bez varování vystříkal do pusy. Seřvat tě, že jsi mi vstoupil do života a udělal ho tak krásný. Dát ti za vinu všechny ty nádherné okamžiky, kterými jsi zaplavil můj život. A teď se zdá, že je všechno pryč. Snažím se tomu nepodléhat, ale nejde to. Vím, že pro tebe je to mnohem těžší. Musím to být já, kdo chápe a rozumí. Ale nejde mi to. Lásko moje, tak strašně mi to nejde. 

Slunce zmizelo za střechy Lyonu. Přichází tma, která, zdá se, bude vládnout navěky a trvat i příští den v poledne. Vím, že až se hvězdy seřadí, až se všechno vrátí na místo, já tam budu čekat. 

Bude mi chybět způsob, jakým říkáš moje jméno. Bude mi chybět tvoje ruka v mé. Bude mi chybět věřit, že by to mohlo být jednoduché. Už teď teskním po tvém objetí a teple tvého sametově jemného těla. 

Amire, miláčku. Až se hvězdy seřadí, až se všechno vrátí na správné místo, já tam budu čekat. Na tebe. Protože teď ještě není náš čas. Teď ještě ne.  

S láskou, kterou nemůžu smazat, Jacques

Odkládám tužku a stránku nechávám na stole, jak je. Přicházím k oknu a čekám na první hvězdy.

***

Nová kniha Adama Šindlera (Po)hádky & zázraky. 3 skvělé povídky, doprodej. Jdi na web knihy.

Obálka gay povídkové knihy (Po)hádky & zázraky