Adam Šindler: Mezi hroby

Gay povídka "Mezi hroby"

Je mlha. Mrholí. Hnus a zima. Takový to počasí, kdy chceš bejt zalezlej doma na gauči. V teple si dát červený a závěsy mít zatažený, abys vůbec neviděl ten podzimní humáč venku. 

V takovým počasí se ti snad ani nechce šukat. Honit možná jo, když to nebude trvat moc dlouho a ty se rychle vrátíš do spořádaný polohy na svý pohovce. Moderně k TikToku, staromódně ke knížce, co máš rozečtenou už půl roku a vždycky, když jí otevřeš, nevíš, o čem doteď byla.

Taky u ní dlouho nevydržíš, protože po pár stránkách se ti zavíraj oči a ke slovu se hlásí spánkovej deficit nahromaděnej za celej tejden vstávání do práce, kterej nezachránilo ani sobotní chrnění do devíti. 

Ale pořád lepší klimbat na gauči, než se v tom lezavým, naprosto nechutným počasí crcat venku jako právě teď já. Já vím, že jsem trochu nespravedlivej. Přírodě je jedno, jestli je teplo nebo zima, to jsou jenom naše soudy a postoje, naše hodnocení. 

“I deštivý den může být krásný,” slyším najednou slova dávno zesnulýho meteorologa.

No tak já nevím teda. Připouštím, že změna vnitřního postoje a pozitivnější nastavení vnímání může pomoct, ale nakonec mi to stejně přijde jako kecy. Zvlášť, když v jedný ruce třímám květináč s trojkombinací chryzantém a ve druhý deštník, obě dlaně vybělený chladem.

Jakmile se na začátku října všude objeví stovky a tisíce chryzantém, vím, že je to v prdeli. Že léto skončilo a nic na tom nemění fakt, že jsem se právě vrátil od moře, opálenej, vyšplouchanej, občas i vycákanej. Tahle neúprosná dekorace dokáže přesvědčivě zkazit jakejkoliv letní zážitek. Nechápu, že s tím nemůžou pár tejdnů počkat? 

Ta kytka za to nemůže, ale nemám ji rád. I když hraje tolika krásnejma barvama a ty trsy květů jsou impozantní, stejně z ní dejchá depka na sto metrů. Chudák chryzantéma, odsouzená ke kvetení na podzim, stala se hřbitovní kytkou, aniž by se o to někoho prosila. 

Vcházím mezi hroby a svíravý pocity jsou umocněný na druhou. Proč já idiot sem lezu v tom nejhorším možným čase?! 

“Lukášku, dojdi za tátou, já se tam letos nedostanu,” prosila mě máma do telefonu z nemocniční postele, “nenechávej to na poslední chvíli.”

Lukášek to samozřejmě na poslední chvíli nechal. Tak zoufale se mu nechtělo, že den za dnem byly prioritnější věci a teď není jiný cesty, jak zachránit renomé a image vzorného syna. Matka touží po fotce chryzantémy na uklizeném hrobě, se zapálenejma svíčkama, aby si mohla spokojeně odškrtnout, že uctila památku zesnulých jak náleží. 

To jí ten žlučník nemohl chytnout o tejden dřív? Mohla bejt už doma a tuhle rodinnou tryznu si vyřídit sama. Nemohl. Poťouchlý osud si se mnou zahrává a vede mě do míst, kde jsem roky nebyl, abych si to náležitě vychutnal i s pomyslnejma úrokama. 

Všude planou červený kelímky a záplavy chryzantém a vřesů, kam jen oko v tom pošmourným počasí dohlídne. Náhrobky, jména a data. Nic jinýho po nás nezbyde. Jen jméno a dvě data. To je všechno. Každopádně se nemůžu zbavit dojmu, že atmosféra je poněkud mystická. 

Je to tady sice depka a to počasí se fakt rozhodlo udělat skvělou dekoraci tomuhle pitomýmu dni, ale vnímám, že to nakonec docela uklidňuje. Že ta melancholie spadanýho listí, plnícího uličky mezi náhrobky, všechny ty kytky a svíčky, že to všechno je sice depka, ale taková nějaká jiná. Není v ní nic zlověstnýho, ani strašidelnýho, nechce se z toho člověku brečet. 

Je to spíš takový uklidnění, že na světě pořád platí nějaký univerzální pravidla, pro každýho, bez rozdílu. A že klid duše je vlastně neskutečně příjemnej stav. 

Nebo nevim, možná kecám a zoufale se snažím vidět něco pozitivního na tom, že se tady plácám po hřbitově, stejně jako právě teď tisíce dalších ve snaze si splnit svou dušičkovou povinnost. 

Dívám se na jméno svýho táty, ale už mě nedojímá. Za ty roky všechny emoce odplynuly, zůstala jen jistá sounáležitost a smíření se stavem věcí. 

Vyndavám smetáček z boxu za náhrobkem, ometám listí ze žulovýho povrchu a dělám všechny ty úkony stran svíček, uklízení uschlejch kytek z léta a instalace novejch dekorací a propriet, aby bylo tradici a zvyklostem učiněno zadost. 

Ještě tu slíbenou fotku pro mámu a můžu vypadnout. 

Periferně zaregistruju nějakej pohyb a ztrácím pozornost. Nalevo ode mně, o několik náhrobků dál zahlídnu týpka v černý kožený bundě. Má kšiltovku, jde směrem ke mně. Celej ztuhnu, protože to není obvyklý na místě, kde se dá potkat akorát tak pár důchodců. 

Je sexy. Moje mužský senzory jsou najednou v pohotovosti. Dušičková realita se automaticky přepíná do stand by režimu. Aktivuje se zvědavost a určitý chvění v oblasti pod břichem. Se zřejmejma rozpakama se snažím zachytit jeho pohled a zjistit víc. 

On ale najednou mění směr a zahybá do uličky vpravo. Všimnul si mě vůbec? 

Všechno je najednou jinak. Stačila snad setina vteřiny. Jeden pohled a najednou dochází k dramatický změně paradigmatu. Prostě krásnej, přitažlivej týpek je výraznej game changer v týhle pochmurný hřbitovní hře s názvem “Vzpomímáne”. 

Zrychluje se mi dech. Ještě zahlídnu jeho krásný ruce, hluboko zaražený v kapsách a chce se mi za ním jít. Sorry, tati. 

Ještě malou chvilku váhám, ale moje pravá noha už se dává do pohybu. Následuje první krok a je tak rozhodnuto. Vydávám se za ním. 

Vidím mega pěknej zadek, pěkně vyboulenej a příkladně zasazenej do přesně padnoucích džín. Týpek pokračuje ležérním krokem do hloubi hřbitova, mrholením se nijak nevzrušuje. Pomalu si vykračuje a vypadá jako hodně nad věcí. To už samo o sobě ve mě burcuje ospalý hormony k okamžitý aktivitě.

Jsem jím úplně fascinovanej a chovám se fakt divně. 

Kam jde? Kde má kytky a věnce? Nebo už je na odchodu? Proč za ním jdu já? Vždyť neznámýho chlapa sbalit neumím. A náhodnej sex neprovozuju. 

Jak jako náhodnej sex? Nadávám si do debilů, kam až je moje zblblá hlava ve svejch ujetejch scénářích schopná dojít. A zrovna tady a teď! V odporným počasí, mezi hroby, u památky zesnulých. Jsem fakt divnej. 

Týpek se zastavuje a mně se na místě udělá zle. Co mám teď jako dělat? 

A co hůř! Otáčí se! On se otáčí! 

Jsem zkamenělej trapností situace. Skláním hlavu k nejbližšímu hrobu a předstírám, že mě k paní Marii Stehlíkové, která umřela v roce 1943, pojí silné rodinné pouto. 

Naše oči se setkávají. Jeho pohled je plnej uhrančivýho zájmu. Podlamujou se mi kolena a prudce odvracím hlavu ke své adoptovní prababičce Stehlíkový. Ve vteřině se však znova vracím k němu. 

On jde dál. Zase v tom svým klídku, déšť nedéšť, zima nezima, mrtvým navzdory a živým nakonec taky. V puse mám sucho, snažím se polknout, ale jdu dál za ním. 

“Počkej, stůj!” chce se mi vykřiknout, ale sorry kámo, nejsem takovej drsoň. Plížím se za ním a s úžasem sleduju, jak před masivním křížem zahejbá doleva a mizí ve dveřích s nápisem WC muži. 

Ty vole, to snad ne! To je jak z blbýho románu! Šokovaně stojím před těma dveřma a přemejšlím, jestli jít dovnitř. Omámenej mozek začíná vytvářet divoký scénáře plný stojících ocasů, nadrženejch děr mezi krásně vyrýsovanejma půlkama a intenzivních vůní mrdky. 

Obrázky nadupaný chlapským objetím, vášnivým polibkem a chtíčem našlapaným chlupatým tělem skákají v rychlým střihu v mým soukromým promítacím sále, kde se dneska dávají filmy od osmnácti let. 

Lukáši, to ani náhodou, to nejsi ty! Vnitřní četník mě vytrhává ze vzrušujících představ a staví mě zpátky na zem. Nebo spíš do latě? 

Jdu dovnitř! Prostě na všechno seru, jdu dovnitř. 

Jsem patřičně hrdej na svou odvahu a neohroženost a posílenej pocitem vlastní mužné odhodlanosti vstupuju do okachličkovaný malý místnosti s umyvadlem. 

Nikdo tu není. Prostě nikdo! 

Jdu k pootevřeným dveřím na záchod a opatrně nakukuju dovnitř. Je tam jen mísa! 

Ty vole, kam jako zmizel? 

Vůbec to nechápu. Celou dobu jsem stál venku, viděl bych, kdyby vyšel. Ale on nevyšel. Nebo jsem byl tak zabranej do těch stojících ocasů, že jsem ho prošvihnul? Ne, to je blbost. 

Ale ještě větší blbost je, že tady není někdo, kdo by tu prokazatelně bejt měl. 

Ještě jednou se dívám do tý jediný kabinky, která tu je. Týpek je fuč. 

Chvění mezi nohama zklamaně mizí, vyplavenej adrenalin mi teď způsobuje akorát tak bolest hlavy. Je úplně jedno, jestli by s týpkem něco bylo nebo nebylo, už jen to samotný vzrušení z týhle překvapivý interakce mě vlastně příjemně vytrhlo z nudný a depresivní šedi týhle dušičkový seance. 

Zklamaně vycházím ven a zuřivě se rozhlížím všema směrama. Ten chlap prostě zmizel. 

Asi jsem se úplně zbláznil. Bude lepší, když to nikomu neřeknu, že jo? 

Sedím v autobuse a smutně opouštím hřbitovní areál. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi odtud nebude chtít! Poslušně posílám mámě fotku, ale myšlenkama jsem pořád tam, v uličkách a na záchodě. Takovej krásnej chlap! Jít s ním aspoň na kafe by bylo tak skvělý! Tolik mi v životě někdo takovej chybí.

“Lukášku, děkuju, zařídil jsi to hezky,” píše máma, “ale, kdo je na té fotce?”

Cože? Co to blábolí? Ještě je zblblá po narkóze nebo jak? 

Nicméně celej se roztřesu v divný předtuše. Zlý tušení mi bere klid, mozek jede na čtyři tisíce otáček, musím přeřadit. 

Ruka se mi třese. Nedočkavě otevírám galerii v telefonu. Nervózně ťukám na fotku na posledním místě. To snad není možný! 

Hrob mýho táty. Chryzantémy. Zapálený svíčky. A vedle náhrobku stojí týpek v kožený bundě a kšiltovce. Usmívá se, ruce v kapsách. 

***

(Po)hádky & zázraky - nová kniha Adama Šindlera. Odkaz zde.